Rockem.cz

napsáno: 4. 11. 2011

Třináctá studiovka MEGADETH, trefně nazvaná „Th1rt3en“ je na světě! Smaže tvrzení o smolnosti tohoto čísla nebo ukáže, že na smůle přinášené číslem 13 přeci jen špetka pravdy bude?

zdroj: http://www.metal-archives.com/bands/Megadeth/138#band_tab_discography

Megadeth, jakožto, další člen velké čtyřky přišel s novou deskou, v pořadí již jejich třináctým studiovým počinem, nazvaným „Th1rt3en“. Pokud vyřadím Metallicu, která se dle mého názoru vydala opět kolejí směřující sice směrem k fanouškům, bohužel s takovou lokomotivou, která nezastavuje a tudíž před ní každý musí rychle uskočit, protože pokud se mu to nepodaří, skončí s rozmázlým mozkem na její přídi. Dál bych se snad ani k tomu nechtěl k tomuto zvěrstvu vyjadřovat, protože mi je z toho smutno. Takže překonat její počin by pro Mustaina a spol nemusel být vůbec problém. Mnohem větší konkurence k ryšavému frontmanovi však směřuje z tábora Anthrax a jejich nejnovějšího alba „Worship music“. To, jak si „megadethovská třináctka“ v mých uších vedla, v konkurenci s „Worship music“, ukáže tato recenze.

   Megadeth, uvítali opět ve svých řadách basáka Davida Ellefsona, s kterým se kdysi (2001) jeho jmenovec Mustaine do krve pohádal. Čas je však lék na všechno a nyní se z nich opět stali spolupracovníci a kamarádi. Již od roku 2004 starý známý "bicmen" Shawn Drover a od roku 2008 dvorní kytarista „megasmrti“ Chris Broderick (známý také z power metalových velikánů Jag Panzer) v kapele zůstali. Stejně tak zůstal jejich dvorní výtvarník z posledních dvou studiových alb John Lorenzi a odvedl poměrně kvalitní práci (i když již kapela rozhodně má lepší albové booklety).

   Tito 4 muzikanti se spojili, aby vytvořili další zářez, pod hlavičkou vydavatelství Roadrunner (deska „Th1rt3en“ má být posledním albem pod tímto vydavatelstvím) do albové historie kapely a především aby potěšili svoje věrné fans, případně nové pod svá „křídla“ nabrali.

    Prvně bych rád zdůraznil to, co mě „zaujalo“ hned během první několika minut poslechu alba. Tím je  zvuk alba, který mě bohužel zklamal. Je garážový, ořezaný, dřevní, chybí mu jakési to flujdum, známé mi z každé předchozí desky kapely. Přirovnat jde snad pouze k albu “Cryptic writings“ nebo „Risk“. Jakoby by zvuku chyběla ona stěží popsatelná dimenze, která prostě slovy nejde vyjádřit. Alespoň pro mě. A to mi výsledný pocit z poslechu alba značně kazí. A i přes vychvalování produkce alba v některých recenzích si prostě nemůžu pomoct, ale zvuk alba mým sluchovodům tolik „nešmakuje“. Do jaké míry to byl producentský záměr nevím, ale rozhodně se s tímto krokem neztotožňuji a vidím ho spíše jako mínus. V mém případě rozhodně.

    Texty jsou velkou měrou ovlivněny politikou, což je, jak jistě všichni víte, stálý jev, provázející Mustaina prakticky celou jeho kariérou. „Třináctka“ je dle mého názoru ve výsledku umírněnější nářez než její předchůdkyně „Endgame“.

    První skladba „Sudden death“ tomu však zatím tušit nedává. Hned na úvod je tak posluchačům servírována absolutní vypalovačka s notnou dávkou sekaných rifů a shredových kytar Chrise Brodericka, gradujících v doposledním puntíku promakaném sólu. Pro odlehčení je skladba opatřena poklidnějším, ale velice chytlavým refrénem. Ve stejném duchu pokračuje i track následující, „Public enemy no. 1“, v němž Mustaine ještě hranice chytlavosti v refrénu značně posouvá. Třetí, heavy metalem šmrcnutá, „Whose life“ předvádí do puntíku to samé. Často opakující se refrén je nosným prvkem celé skladby a je vskutku návykový, ale v dobrém slova smyslu, pro mě jedna z nejlepších skladeb na albu, společně s prvně zmiňovanými dvěma tracky.

   O něco podobného se taktéž pokusili ve skladbě „We The People“, kde se objevuje spíše heavy metalový postup a pasáže. První náznaky nudy se začínají dostavovat a bohužel vyvrcholí následující „Guns, drugs and money“, která je nejslabším článkem alba. Doslova a do písmeno tzv. vatový materiál hodící se spíše jako bonus track, což je škoda, protože název skladby v sobě skýtal potenciál, který bohužel nebyl využit a skladba je nevýrazná, nemastná, neslaná.

   Opětovný posun k lepšímu nastává s písní „Never dead“, kde to jsou opět staří, dobří Megadeth, drtící svoji riffující smrští a energickými bicími (asi vůbec nejlepšími na albu), za nimiž se potí Shawn Drover. Jediné, co skladba dle mého názoru postrádá je snáze zapamatovatelnější refrén, který by se náramně hodil k výborným bicím a perfektním kytarovým partům, okořeněných bleskově rychlým sólem.

   Důležité je poznamenat, že se z části nejedná jen o nový materiál, nýbrž také nově nahraný materiál z 90. let, ještě za éry Pana kytaristy Friedmana. To se týká skladeb „New world order“, „Milenium of the blind“ a "Black swan“. Prvně zmiňovaná je klasickou ukázkou megasmrti z 90. let. z období alb "Euthanasia" nebo "Risk" s chytlavým, melodickým refrénem doplněným o sbory. Povedená věcička, kombinující prvky thrash metalu s klasickými heavy metalovými postupy a party.

   „Millenium of the blind“ zase začiná baladickým vybrnkáváním a až recitačním Mustainovým projevem, který mě tedy moc neoslovuje, po minutě a něco přijdou na řadu, ponuré, hutné kytary, které se vlečou a po chvíli jsou vystřídány opět baladickou pasáží, s nádhernou kytarovou prací, navíc kde se zde již Dave snaží zpívat a rozhodně nastává obrat k lepšímu, který je však za krátkou opět přerušen stejnou částí jako na začátku, až „doomově“ laděnou, po které bohužel (nebo bohudík?) přichází konec. Škoda, že prostřední pasáž skladby nebyla upravena do celé skladby, protože takhle je to pro mě další poměrně nudná záležitost. To „Black swan“ je již z toho pravého soudku a Megadeth zde hrají přesně tak, jak chce moje sluchové ústrojí slyšet. Jedna z nejlepších záležitostí. A navíc asi vůbec nejlepších pěvecký výkon Dava na albu, který skutečně v refrénu tohoto tracku zpívá.

   Prostor mezi těmito skladbami ještě vyplňuje jakási motorheadovská „Fast lane“, „Wrecker“, či předposlední „Deadly nightshade“. Ani jedna mě však nijak extrémě nezaujala a nezpůsobila příjemný pocit po těle. Do jisté míry vyčnívá snad jen poměrně zdařilá a chytlavá „Wrecker“.

   Pomyslnou třešničku na dortu si pak kapela nechala symbolicky na závěr s trackem číslo 13 na albu číslo „13“ a nazvaným „13“, kterým si alespoň částečně vylepšuje reputaci po nepříliš zdařilé druhé půlce alba. Těžkopádně se nesoucí, hutná, střednětempová až baladická skladba s nosnými, robustními, masivními, kytarovými riffy a výborným sólem matadora Chrise Brodericka, nesoucí se v duchu Nietzschova paradigmatu o věčném koloběhu. Pro mě nejzdařilejší kousek z celého alba.

   Na "Th1rt3en" jsou ovšem dva zásadní problémy. První je s již zmiňovanou produkcí, ve které je citelně znát absence producenta předchozí desky Andy Sneapa. Nový producent Johnny K totiž nemá takové kontakty a hlavně zkušenosti s trhash metalem. Dělal producenta kapelám jako například 3 Doors down nebo Disturbed. Deska nezní úplně špatně, ale postrádá nedostatek agresivní přímosti a vysoce energický útočný zvuk, nesoucí v sobě ještě jakousi jinou dimenzi, kterou bohužel nedokážu popsat, ale dokážu jasně říct, že zde ji bohužel nenacházím.

   Druhý problém je s podílem nového materiálu, který je tu prakticky ve stejné míře jako tracky starší. „Public enemy number 1“ začala kapela hrát na živých vystoupeních již před rokem. Dále řada skladeb již z 90. let, potažmo jako bonus tracky na albech z poslední dekády (jak jsem nastínil již víše). Skladba „Never Dead“ byla napsána pro fantasy videohru stejného názvu. „Sudden deaath“ zase pro hru Guitar hero. Dohromady sedm z třinácti skladeb bylo složeno, potažmo i známo již před vydáním alba.

   Některé skladby bohužel v sobě nedrží onu pověstnou energii ze starších alb. Jsou v jednom konstantním tempu, bez výraznějších zvratů, což jim škodí. Navíc mi Mustainův hlas přijde jakýsi unavený, bez razance, šťávy a pro něj typického „plivání sýry a ohně do všech světových stran“.

   V porovnání s "Worship music", dle mého názoru jasným aspirantem na album roku, tak bohužel album „13“ neuspělo, přesto si drží svoji kvalitu a vysoko nastavenou laťku a standart, na jaký jsem u Megadeth zvyklý. Bohužel na nejvyšší příčky to tentokrát nebude. Snad příště. Mustainova „Megasmrt“ na to stále má!…

   Jak výstižně napsal jeden z fanoušků Big 4, tak se nyní poměr sil na tomto „bitevním“ poli promíchal. V roce 2011 jsou na pomyslném vrcholu Anthrax, stíhaní Megadeth, Slayer a na chvostu onen kdysi tak prosperující kolos, nazvaný Metallica.

   Ač se tedy na „třináctce“ nachází dost dobrých momentů, pohybujících se na pomezí thrash a heavy metalu (občas s prvku groove metalu), s výbornou sólovou kytarovou prací páně Brodericka, jehož sólové kompozice patří mezi nejsvětlejší momenty alba, doplňovanou o Mustainovu rytmickou sekci,  tak mi bohužel nepřipadají tak naléhavé a efektivní, jako na předcházející desce/deskách. Nové album Megadeth mohu tedy nazvat solidním, nikoliv však klasickým.

  Přesto je úžasné, jak i po tak dlouhé době Megadeth zůstávají podstatnou, důležitou a významnou kapelou, která sebou stále nese odkaz nejslavnějšího období tohoto metalového sub žánru, čehož je nové album důkazem.

 

Highlighty alba: „13“, „Never dead“, „Black Swan“, „Whose life“, „Public enemy n. 1“, „Sudden death“.

Vata: „Guns, drugs and money“, „Deadly nightashade“, "Millenium of the blind"

Hodnocení: 75% (Uvažoval jsem o 70%. Po hrůze, kterou dokázala vyplodit Metallica však dávám o 5 % víc za věrnost stylu a hlavně, i přes některé nepříliš povedené pasáže, skvělé a stále dechberoucí momenty…)

 

autor: Perry8

štítky: Anthrax Chris Broderick Dave Mustaine Jag Panzer Megadeth Metallica Recenze a reportáže Th1rt3en thrash metal