Koncert Hammerfall aneb moje výprava za padajícím kladivem

napsáno: 17. 11. 2011

Jedna ze stěžejních melodických metalových kapel moderní éry zavítala opět do České republiky. Tentokrát, aby propagovala svoje nejnovější album "Infected". Koncert se uskutečnil 13. 11. 2011 v Kulturním centru Vltavská a Rockem.cz bylo přitom.

Koncert Hammerfall aneb moje výprava za padajícím kladivem

zdroj: http://www.metal-archives.com/bands/HammerFall/201#band_tab_discography

Galerie k článku

Je neděle, pár minut po páté hodině, venku tma, peróny ve městě perníku (naštěstí stále ještě myšlena ona potravinářská dobrota všech možných tvarů) na západ i na východ přeplněné k prasknutí, převážně studenty z vysokých škol. Obvykle bych se řadil mezi ně, avšak nyní mě nezdobí krosna, batoh, ani taška napěchovaná zásobami všeho druhu potřebnými k přežití v „cizím prostředí“, ale jen jízdenka, doklady, peníze, klíče a moje oblíbená tatranka. Navíc vyrážím zcela opačným směrem. Dnes tedy žádná Olomouc, ale Praha!

Po nastoupení do vlaku mě nečeká o nic příjemnější pohled a z jeho středu probíhám až na jeho samý okraj, kde na mě čeká „moje“ vytoužené místo! Co na tom, že je to reserve?! Je volné, tak do něj s uctivým pozdravem spolucestujícím (na nějž se mi však nedostane pražádné odezvy, těsně před Prahou zjišťuji důvod, byli to Němci. U třetího totožnost nezjištěna, za to nálada zcela přesně, neměl ji vůbec dobrou!) usedám a budu doufat. Zastavujeme jen v Kolíně, tak mi to snad projde…

Cesta směr matička stověžatá, téměř po roce opět začíná! Pokud tedy nepočítám svoje záživné „vědecké“ poutě za ne/poznáním fungování pardubického gymnázia do Národního archivu a za lákavou vidinou slušných peněz v jednom nejmenovaném soutěžním pořadu, která mi proklouzla mezi prsty doslova za pět minut dvanáct takovým způsobem, že jsem si myšlenkou na tuto politováníhodnou událost zase zkazil náladu. Snad jenom na chvíli.

Dost ale brebentění, zpátky k podstatě věci! Rádi by jste už věděli, proč zrovna v nedělní podvečer do Prahy? Co to má znamenat? Nu dobrá zvědavci, když jinak nedáte, řeknu vám to! Za jejími architektonickými krásami to nebude! To musíte uznat, že na to bych si nevybral zrovna nejvhodnější čas!... To hudba mě zvedla z gauče. A rovnou hudba z několika států a světadílů. Švédska, USA a Dánska. Hudba, která by se s jistou nadsázkou také již dala přirovnat ke kulturnímu bohatství. Vždyť hlavním aktérem mojí „poutě“ je věhlasné „padající kladivo“ ze Švédska.

Partička Hammerfall byla jednou ze stěžejních kapel, které opět prolomily ledy mezi veřejností a metalem, Hammerfall byli těmi, kdo opět pozvedli tvrdou kytarovou hudbu v jejím klasickém kabátě na novou, modernější, úroveň a přilákali tak do těchto vod nespočet nových fans. Nesmím opomenout ani fakt osobní, a to ten, že byli jednou z kapel, které určovaly moje další hudební směřování…

Druhá hvězda večera Vicious Rumors, by se dala přirovnat už k archeologické vykopávce. Vždyť kapela hraje již od roku 1980 a v roce mého narození měla na kontě svoje první album. Ale kolikrát v hudbě platí stejné pravidlo jako s whisky, čím starší, tím vytříbenější. A tito zkušení metaloví harcovníci z USA, kteří šířili slávu power metalu především na přelomu 80. a 90. let (datum založení je však již roku 1980!) mají stále čím bavit, čím překvapovat a šířit radost z hudby. V tomto období kapela vydala 5 vynikajících alb s famózním pěvcem Carlem Albertem (známého také z kapely Ruffians), jehož skvěle našlápnutou kariéru a život však v roce 1994 ukončila tragická autonehoda….

Zbývající dvě předkapely pro mě byly naprostými neznámými a byl jsem jejich hudbou netknutý tak, jako dětská duše hříchy po narození. Není taky divu, jelikož obě jsou na metalovém kolbišti novici a se svými debutovými alby se vytasily až tento rok. První death metalová „mord“ parta, stylově nazvaná Death Destruction s charismatickým a od hlavy k patě potetovaným Jimmiem Strimmelem přišla se svým eponymním albem v srpnu.

Druhá „banda“, pospojovaná z Dánských a Švédských muzikantů (jakoby se snažili skoncovat s historickými nepříliš přátelskými vztahy mezi oběma zeměmi), nazvaná Amaranthe a propagující svoje květnové album, taktéž eponymní. Až zpětně jsem se skrze youtube dozvěděl, že jejich klip ke skladbě „Hunger“ shlédlo již přes 1, 3 milionu lidí. Kapela se vyznačuje také jednou raritou. Největší koncentrací zpěváků na jedno metalové uskupení. Celkem zde působí 3, dva doprovodní zpěváci a černovlasí anděl Elize Ryd, jakožto hlavní hrdlo kapely.

Nu, nezbývá tedy, než se nechat překvapit. Pokud ovšem moje mapa trasy do Kulturního centra Vltavská sedí a její autor ji „narýsoval“ správně. Obavy se naštěstí nenaplnily a bod „G“ po několika minutách zdárně nalezen. Teď jen správně naladit sluchové ústrojí. Snad se mu bude dnešní večer páčit!

Ještě jedna maličkost přeci jen zbývá. Musím vyčkat na otevření vchodu, kde se již štosuje pořádný kotel fanoušků, z nichž se již někteří hlasitě dožadují vpuštění dovnitř. To po čtvrt hodince přijde, další více jak půl hodinu však trvá, než se hlavní nápor fans přes jedny dveře nasouká dovnitř, čímž se z maličkosti stává poměrně otravující záležitost, na koncertech však běžná. Během tohoto ubíjejícího čekání s tatrankou v ruce (která mi vydržela ovšem asi celou 1 minutu) mě celkem 4 krát navštíví pan „prodavač“ lístků načerno. Nevím zda byl tak zoufalý a myslel si, že mu nakonec podlehnu nebo tak hloupý, že si nedokázal zapamatovat opodál stepující 190 cm vysokou postavu s krátkými vlasy, obecně jako metalista nevyzírající.

Death Destruction

Jeho nátlakům jsem se tedy několikrát úspěšně ubránil, neslušně si poslechl pár rozhovorů skupinky gymnazistů přede mnou stojících a konečně prošel „branou“ do světa řinčících kytar, dunících bubnů, bublajících bas a vřeštících stvoření, a to doslova, vždyť již pár minut hrají Death Destruction a potetovaný, do půl těla svlečený a v totálně jiném světě vřeštící Jimmy poskakuje po pódiu a krkavice na krku se mu zlověstně propínají. Z jiného světa ho vyvede až realita. Nejde mu mikrák. A tak odhopsá do backstage svůj problém vyřešit a zbylý členové si vystřihávají instrumentální, nutno dodat, že velice zdařilou, vložku, jako by se nic nedělo. Kapela má u mě první plus. Podle velkého aplausu jsem však nebyl se svými dojmy jediný. Po pár minutách se Jimmy vrací, konečně s úsměvem na tváři a frází „I´m back“J. Výlet do jiných světů číslo dva může začít. Netrvá však příliš dlouho, jelikož čas je neúprosný. Kapela se loučí, bedňáci nabíhají připravit pódium pro Amaranthe. Death desruction sice nebyly tím šálkem kávy, který bych si doma pravidelně vařil, ale rozhodě svoji kvalitu a perspektivu v daném stylu ukázali. Navíc kapela disponuje charismatickým zpěvákem, který mi svým vystupováním a zjevem velice připomněl rtuťovitého Philla Anselma z Pantery. V celkovém kontextu koncertu, laděném v duchu melodického metalu až power metalu, však byly jakýmsi zjevením přímo z pekel. Podle reakcí publika však nikoliv nevítaným. Opravdu jsem nečekal tak vřelé přijetí pro tuto kapelu. O to víc jsem potěšen.

Přestávky využívám k napojení svého žíznivého a vyprahlého hrdla, jak se ukáže, až do pozdních nočních hodin jediným. Půl litr piva do vratného kelímku, připomínajícím mi „bažanta“ (kdo z vás byl alespoň jednou delší dobu v nemocnici, ví o čem mluvím), za velice slušných 30 Kč, avšak se zálohou 20 kč na onoho „bažanta“. S pivem stejné značky, jako jeden tajemný ženský bod vyrážím na obchůzku areálu, který se mi velice zamlouvá, malý, ale dobře řešený, útulný prostor s dvěma bary po stranách „hlediště“, oddělné od něj pouze několika sloupy. A dalšími dvěma bary na balkóně. Vše příjemně upravené. Nikde se nikdo netlačí, zadní vchod do haly slouží jako větrání, takže žádná „pec“ se nekoná a v zadních částech je tak spíše zima.

Amaranthe

Obhlídku ukončuje nástup Amaranthe, nutno dodat, že bohužel poměrně rozpačitý, ne však vinnou samotné kapely, jako zvukových „inženýrů“, kteří nastavili ozvučení mikrofonů zpěváků tak, že nějakou dobu klapali vesměs všichni tři naprázdno, jak kapři na suchu. Po chvíli se urovnal hlas jejich „barytonu“ Andy Solveströma, po další chvíli i nádherné Elize Ryd, bohužel třetí hlas v podání Jake E Berga jsem za celý koncert, ač jsem se snažil našponovat už nyní poměrně vytahané uši co to šlo, neslyšel. Po první, vinnou zvukařů zpackané skladbě, však nastal zmiňovaný obrat k lepšímu a kapela to řádně rozjela se skladbou „Enter the maze“ a dalšími peckami ze svého prvního zářezu. Po třetí skladbě snad nebylo v sále člověka, který by nadšeně nevypustil svoje ruce směr vesmír, ozdobené pěstí či tradičním paroháčem. Z prvotního rozčarování se tak během několika málo minut stala úžasná atmosféra.

Elize se za to odvděčila nádherně sametovými výškami a především roztočila svoji tmavou, havraní hřívu takovým stylem, jako kdyby hrála „One“ od Metallici. Přišlo mi, jako kdyby i oni sami byli překvapeni, jak publikum na jejich show pozitivně reaguje. No co vám budu povídat, asi jsem se zamiloval, jako nejmíň polovička sálu?!:)

Vicious Rumors

Při vystoupení Vicious Rumors nebylo asi tolik zvednutých rukou a skandujících diváků, avšak jen stěží můžu tvrdit, zda by to bylo opravdu nezáživným pojetím jejich hudební tvorby. Protože mě osobně kapela totálně nadchla. Znám je již několik let a mám doma kompletní sbírku jejich studiových alb a kvalitu si drží stále nadprůměrnou. To, co však stvořili na přelomu 80. a 90. let přeci jen o něco vyčnívá nad jejich další tvorbou. Jsou to metalové opusy, patřícímu k tomu nejlepšímu co v dané době vzniklo a byla by škoda, aby upadly do studny zapomnění. Jednoznačně skvělá náhrada za původní Riot.

To, co tihle pardálové s již poměrně prořídlými kšticemi (s výjimkou basáka) předvedli mi doslova vyrazilo dech. Po instrumentální stránce byli absolutně někde jinde než jejich dva předchůdci. Zdvojené kytarové party Thorpa vs. Morgana byly dech beroucí, stejně jako design náčiní obou kytaristů, kteří se teamově doplňovali a šlapali jako hodinky, ostatně jako celá kapela. Vždyť právě hlavní kytarista Geoff Thorpe a bubeník Larry Howe patří k zakládajícím členům kapely a Larry je dokonce členem další legendy, kapely Chastain. To, co mě však dostalo do kolen, byl právě Larry Howe, který bušil do svých škopků s takovou energií, vervou a strojovou přesností, že jsem hledal po jejich koncertě ještě pěknou chvíli svoji dolní čelist po zemi.

V pozadí nezůstával ani basák Aaron Pearson (v kapele od roku 2007), který zaujal nejen svojí estetickou, ale zároveň kvalitní hrou, ale i stylovým kabátem, který měl na sobě. Po několika skladbách ho však zase odložil, aby dal na odiv triko s logem Vicious Rumors.

Jediným slabším momentem byl opět nevýrazně doladěný zpěv, který se v některých místech ztrácel, ale proti samotnému zpěvákovi Brianu Allenovi nemůžu říci ani popel, protože jeho úchvatné výšky a „screaming“ byly doslova učebnicové. Vždyť i on není žádným nováčkem. Do Vicious Rumors sice přišel až v roce 2009, ale již před tím působil v progressive metalové partě Last Empire. Taktéž působil jako „živý“ zpěvák v metalových legendách Malice a Wild Dogs. Takže, ač s nimi nenatočil sice žádná alba, s živým hraním má zkušeností na rozdávání. Jeho démonické vzezření, neustálé úšklebky a krátce střižené, černohuhelně nabarvené vlasy mi připomínali čerta nebo ještě lépe zpěváka Cradle of Filtr, Dani Filtha, nemůžu si pomoct. Avšak hlasový projev měl na mnohonásobně vyšší úrovni, nemůžu si pomoct podruhé.

Kapela zahrála kolem 11 skladeb, samozřejmě mezi nimi nechyběli ty z nového alba „Razorbeck blade“, jako „Deal with the devil“, „Murderball“, ke které existuje i videoklip nebo „Let the Garden burn“. Jak jsem již nastínil, nejslavnější období kapely bylo na přelomu 80. a 90. let, a právě z tohoto období (z prvních 4 alb) byly všechny další skladby. Jako úvodní nářez „Digital detector“, „Minute to kill“ (obě asi z nejúspěšnějšího alba kapely „Digital detector“ -1988), následované fláky „Abandoned“, „Hellraiser“, „Look to a chance“ nebo hymnická „Soldiers of the night“ a nemohla chybět ani "Don´t wait for me“, jakožto další slavná skladba a jediný oficiální videoklip, který kapela do tohoto roku natočila. Při této skladbě dokonce Brian skočil do kotle a chvíli se jím nechal pohoupat. Poté se kapela narychlo rozloučila a nabrala směr backstage, aby se vše mohlo chystat na hlavní hvězdy večera. Já jen lituji, že není více času, a tyhle „jízlivé drby“ alias Vicious „fucking“ Rumors (podle Joachima CanseJ ) ze Santa Rosy v Kalifornii nemůžou dát pár přídavků navíc. No, čas je však neúprosný a tak si po návratu z WC rychle hledám co nejlepší místo, popravdě, moc na výběr už není, protože každému je jasné, že kdo dřív přijde, ten dřív mele, a tak se kotel před pódiem prakticky nehnul z místa. Přesto nacházím dobré místo na jeho okraji, poblíž prvního sloupu, a moje nohy se pěvně „zakotvují“. Nezbývá než čekat a vychutnávat si klasické hard´n heavy kousky od WASP, AC/DC, Helloween atd, znějící z repráků. Ale především tu zjitřenou atmosféru v sále plnou nedočkání, kdy se každou chvíli ozývá v sále skandování „Hamerfall“, „Hammerfall“…. Při odhalení jejich loga za pódiem frekvence hukotu v sále dosahuje vrcholu, chvíli na to zhasínají světla, propuká jásot a každému je jasné, že show začíná.

Hammerfall

Stylově propagací jejich nové desky a jejím otvírákem „Patient zero“. Muzikanti se rozestaví na své pozice a během několika desítek sekund trvajícího intra stojí bez hnutí jako sochy, až s prvními tóny se rozhýbou i oni. Následující „Heeding the call“, jakožto jeden z nejznámějších hitů kapely přivádí celý kotel lidí do varu. Davová psychóza začíná. Ozývají se již i fanoušci na ochozech. Následuje „Any means necessary“ a po tomto úvodním „trojlístku“ hudební načiní a zpěv Joachima utichají. Dochází k přivítání. Dovídáme se tradiční zdvořilostní a otřepané fráze, že kapela opět ráda zavítala do České Republiky a že nám zahrají nejen ty staré, ale i nové fláky (Joachimem Cansem označné slovem „shits“J).

Poté nastává další nášup (přísun) pořádného heavy metalu v podobě „Bang your Heads“ a „Blood Bound“, po které přichází zatím největší aplaus a na Cansovi přistávají rukavice. Ten si samozřejmě neodpustil pár narážek, po kterých ale slíbil, že „zavře hubu“ a nebude tolik mluvit. Poté vnáší do publika otázku: „Are you infected“?!, kterou ještě několikrát zopakuje, aby donutil kotel, co nejhlasitěji odpovědět a poté se již rozjedou první tóny „Lets get it on“, při které se konečně začíná trošku usmívat do té doby poměrně viditelně zachmuřený bubeník Anders Johansson. Joachim mu musel pomoci a uprostřed hraní ho přišel trošku poškádlit k bicí soupravě. V následujících „Last man standing“ či „Renegade“ už Anders bubnuje s jistým potutelným úsměvem na tváři a hlavně v "Renegade", s burácející motorkou v intru a jedním z nejoblíbenějších hitů kapely, bubnuje s ručníkem přes oči. Po ní následuje odpočinková, procítěná balada „Always will be“, zpočátku doprovázená jen na varhany a akustickou kytaru, posléze gradující i vsunutím bicích. Však všichni dobře znáte tuto nádhernou záležitost s mlhavě tajemnou atmosférou.

Avšak dost sentimentu a poklidných melodií. Jde se opět na věc. Tentokrát se speedovou „Dia de los muertos“. Po ní začíná návrat do minulosti v podobě nářezů „Riders of the storm“, po jejímž konci sice Joachim říká, že už začíná být unavený, jenže na to s kapelou vystřihne další dva klenoty jejich diskografie, hymnické „Steel meets steel“ a především vynikající „Legacy of Kings“. Jak na zmíněné pecky reagovali fanoušci, snad nemá cenu zmiňovat… Já se jen tetelím blahem a kochám se atmosférou na pódiu i v hledišti. Poté se opět dává do řeči a ptá se kolik z nás je vidělo poprvé a kolik „motherfuckerů“ už vícekrát. Samozřejmě převažovali ti zkušenější… Já byl, bez mučení a čestně přiznávám, mezi menšinou. O to více jsem však celý koncert vychutnával. Poté zaznívá další hymna kapely, skladba „Let the hammerfall“, vyplněná nezbytnou představovačkou jednotlivých členů kapely ověnčených následně potleskem publika. Zarazilo mě však, že si Oskar Dronjak či jeho kytarový spolupracovník Portus Norgren nevystřihli kytarové sólo a svoji show za bicí soupravou neukázal ani Anders. Místo toho se zařadilo opět na poslední rychlostní stupeň a vyrazilo se dopředu s vypalovačkou „Dragon lies bleeding“ a hymnickou „The Templare flame“ s nádherným koncem, který se může při aktivitě publika změnit ve sborový chorál celého sálu. Nádherná tečka nakonec.

Kapela se loučí a spěchá do šatny. Je půl dvanácté (čili doba oficiálního konce koncertu). Ale že by opravdu konec? Jsme snad na Madoně nebo na jiné popy stars, která si odvede svoje a nějaké přídavky pro nadšené publikum jsou jí někde u její botulotoxinem opíchané zadnice?! NE! Takže žádný konec, ale přídavek! Jen si o něj říci, tedy spíš ho vyřvat! A to se taky děje, sborové „Hammerfall“, „Hammerfall“, doprovázené pískotem a všudypřítomným hukotem se ozývá celým sálem. Když je intenzita největší, kapela se opět vřítí na pódium s novým kouskem „One more time“, ke kterému je natočen i oficiální „zombícký videoklip“. To však u mě probíhá akce „šatna“, kdy před přídavkem rychle vybíhám schody jako splašený kamzík, seberu bundu, abych po koncertě mohl rychle valit na metro a vlak a s pocitem rychle a hladce odvedené práce spěchám zpět, kde hraje již zmíněná „One More time“. Bohužel času není tolik, a tak kapela vypouští skladbu „Glory to the brave“ a začíná poslední skladba večera, věc, která mě přivedla k tvorbě Hammerfall, když jsem ji, coby puberťák, s vytřeštěnýma očima sledoval v televizi, totální hitovka „Hearts on fire“, při které Anders fláká svým levým kopákem do škopků s takovou vervou, že se uvolní a na konci skladby mu jeden celý buben vypadne ze soupravy.

Co tak dodat závěrem? Čekáte mínusy? Jestli ano, moc vás nepotěším, od organizátorské stránky po samotné vystoupení bylo vše na výbornou. Vše šlapalo jak švýcarské hodinky. I po zvukové stránce bylo vše tak jak má. Od první skladby nebyl jediný větší problém. Samotný Joachim působil svěže, vyrovnaně, celý koncert si vyloženě užíval, pěvecké party byly bez chyb, zpěv se neztrácel za případným příliš ozvučeným zbytkem kapely. Po pódiu se Joachim (ale i zbylí členové kapely) pohyboval z jedné strany na druhou ,aby ani jedna část publika nezůstala ochuzena o jeho pózy a možnost zvěčnit si svého idola zblízka. Šlo jednoznačně vidět, že se již v těchto vodách Joachim pohybuje pěknou řádku let a na pódiu mu to vyloženě svědčí. O zbytku kapely nemůžu říci než-li totéž. Však Oskar Dronjak kapelu založil a k původním členům patří taktéž Anders. Pontus Norgren a basák Frederik Larsson také nejsou žádní nováčci, vždyť Frederik dokonce s kapelou natočil její první album „Glory to the Brave (poté však odešel, aby se navrátil roku 2008 zpět). .Po celých přibližně 95 minut se jelo na 100%. Bez záseků a škobrtnutí. Snad jen kdybych byl opravdu hnidopich, mohl bych začít srovnávat Joachima s výkonem Johnny Gioeliho z koncertu Axel Rudi Pell v Abatonu (na začátku tohoto roku), který ze sebe vyzařuje tak neskutečnou energii a pozitivní, stále bavící náladu (o jeho pěveckých kvalitách ani nemluvě), že se mu v tom jen stěží někdo vyrovná. Ale jak jsem již řekl, Joachim odvedl vynikající práci a profesionální, stabilní výkon, bez pěveckých výkyvů a s perfektně šlapající kapelou v zádech, ve které mě bil do očí (nikoliv do uší!:) pouze Oskarův výrazný blonďatý přeliv, ale tady nejsme v módní policii, takže proti gustu žádný dišputát, hlavně že mu to stále hraje tak jak má.

Po závěrečných, prodloužených tónech „Hearts on fire“ nezbývá tedy než povinná děkovačka publiku. Já ovšem v sobě nemůžu nechat ustálit všechny ty kladné a úžasné dojmy z koncertu, kterými se mi to v hlavě jen hemží a vyrážím směr Hlavní nádraží. Je 23:40 a půl hodiny startuje mašina směr Pardubice. Tu jsem nakonec stihnul levou zadní a při usednutí do jednoho z jejích kupé jsem tak mohl pánům z Hammerfall poděkovat nejen za vydařený hudební zážitek, ale také za to, že koncert odehráli v rozumném čase a neopakovalo se mučivé, několikahodinové čekání z loňské zimy po koncertu Helloween na Výstavišti, které končilo přesně v době, kdy odjížděl poslední vlak (a já si nebyl schopen odpustit některý z jejich přídavků, ač jsem je viděl již před tím dvakrát). Takže "Let the hammerfall" a zase někdy a někde…

Fotky jsou z webu: Rajče.net: uživatelé: mckarel a swordkeeper.