Helloween a Gamma Ray opět spolu! Reportáž z pražského koncertu. | Rockem.cz

Helloween a Gamma Ray opět spolu! Reportáž z pražského koncertu.

Po dvou letech od posledního koncertu kapely Helloween v Praze je tu pokračování. Tentokrát druhou půli power metalového tandemu, místo finských Stratovarius, tvoří Gamma Ray se zakladatelem Helloween Kaiem Hansenem. Jak koncert probíhal? Přečtěte si následující reportáž...

Vystresovaný ze shonu a povinností posledních týdnů, „okořeněných“ perfektně nejarním počasím jsem vyrazil s vidinou lepší nálady do Tipsport arény na pražském výstavišti, za jednou z nejočekávanějších koncertních událostí z metalových luhů a hájů u nás, na společný koncert speed/power metalových velikánů Heloween a Gamma Ray, které navíc doprovázejí brazilští Shadowside. Hudební událost, jak se patří, a já si ji nesmím nechat ujít, ač jsme v posledních 8 letech navštívil koncert „dýní“ již 3 krát a toto bude moje již čtvrtá štace, po druhé s Gamma Ray. Druhá v Praze.

  Cestou vlakem, kdy mám čas přemítat nad zážitky z minulých koncertů, lituji, že Helloween nezakotvili v Pardubicích, jak tomu v minulosti 2krát již bylo. Co se dá dělat, hlavně že koncert není v malé hokejové hale na pražském výstavišti, jako jejich prozatím u nás poslední, před 2 lety (prosinec 2010). Horší místo na koncert v Praze snad ani není. I když koncert, kdy byli Helloween doprovázeni pro změnu severskými power metalovými velikány Stratovarius, a na začátek zahřívali takřka po strop naplněnou halu ostravští Citron, byl po hudební stránce tradičně vynikající. Ale dost o minulosti, reportáž z tehdejšího koncertu je beztak ke shlédnutí na těchto stránkách.

   Zpátky do současnosti, kdy mi cesta nezačíná zrovna podle mých vysněných přání a po příchodu na pardubické nádraží zjišťuj, že mají vlaky na Prahu spoždění, včetně mnou naplánovaného spoje v 18:18 (koncert začíná ve 20h), teď ještě netuším, že mimo „dýní“ a gama paprsků budou vystupovat brazilští Shadowside a žiji v domnění, že ve 20h začínají Gamma Ray. Začínám tedy být mírně ve stresu, jelikož bych nerad přišel o začátek koncertu. Naštěstí přijíždí jeden z již zpožděných, který dávno měl být v Praze, asi vlak z hůry, a vyjíždíme, ulevilo se mi. Pocit úlevy však trval všeho všudy kolem tří vteřin, než jsem zjistil, kolik lidí se ve vlaku nachází, vybírám si jedno z mála volných míst v uličce ve středu vagónu, úsměv z tváře mi zmizel. Naštěstí je to rychlík a od Kolína se počet lidí ve vlaku smrskl asi na polovinu. Příležitost jít ulovit jedno z uprázdněných míst. Zase jsem o něco šťastnější. Další obavy z poškození lokomotivy nebo sebevrahů čekajících na svůj „osud“ se nenaplnil a do haly se dostávám zavčasu.

  Je to moje první návštěva již poněkud obstarožního svatostánku hokejistů pražské Sparty, tudíž obhlížím prostory se zvláštně udělanými průchody do vyšších pater formou nakloněných rovin. Netradiční, říkám si, ale mému stejně netradičnímu způsobu myšlení se to zamlouvá. Tolik už však ne cena 38 Kč za pivo Radegast. Ale v porovnání s jinými koncerty jsou tu ceny za pivo ještě poměrně lidové… Řekněme si ale upřímně, čekal někdo méně? Já ne. Navíc na koncerty nejezdím nasávat, ale za hudbou. Priority každého z nás jsou však poněkud odlišné a někteří z fanoušků již před brazilským metalovým hurikán Shadowside vypadali, že přijeli na koncert utratit celou svoji výplatu. Nebo alespoň překonat cenu za lístek na koncert. Po krátkém seznámení s interiérem budovy a jejím osazenstvem jsem si šel vyhlédnout příhodnou pozici pro své tělo. Tradičně jsem ji našel těšně před zvukaři a těsně za hlavním kotlem. Jsem spokojený a rytmů rockových legend vyhrávajících z "repráků" čekám na začátek. Všímám si loga kapely Shadowside a překvapeně ztišťuji, že se dnešní koncert jaksi protáhne, ostatně jak je u Helloween zvykem. Ač se tento scénář opakoval i předchozí 3 jejich koncerty, které jsem navštívil, vůbec jsem si to neuvědomil. Po krátkém propočtu a zkušenosti z posledního koncertu v Praze, kdy jsem nestihl poslední noční vlak zpět, zjišťuji, že se noční anabáze bude opakovat.

Shadowside

  Nedá se svítit, Shadowside vstupují na scénu a myšlenky na chmurné pokoncertové chvíle nechávám u ledu. Není na ně čas, jelikož temperamentní jihoameričané přijeli se svižným, moderním power metalem a sympatickou front(wo)menkou Dani Nolden, jejíž hlas však místy nestíhá metalový uragán svých spoluhráčů z kapely, ač se na její obranu, snaží a dává do vystoupení vše, místy za uši tahající okamžiky se však po chvíli poměrně vyrovnají a zpěvačka získává na stále větší jistotě. Nutno dodat, že na albech je její hlas úžasný, bezchybný. Dani by potřebovala zapracovat více na technice, ale takovému rozsahu, jako zpívá na albech, je značně obtížné vyrovnat se při živých vystoupeních. Prakticky v každé skladbě ji doprovází ve sborech její dva spoluhráči – kytarista Raphael Mattos a nový baskytarista Fabio Carito. To vše v kombinaci s ženským vokálem tvoří poměrně pěkné harmonie. Pozadu nezůstává ani bubenická mašina Fabio Buitvidas, která se předvede například v úvodu třetí skladby „Highlight“ z prvního alba kapely, na níž existuje i oficiální videoklip. První dvě skladby byly úvodní „I´m your mind“ z posledního alba „Inner monster out“ (2011), tvrdá, nekompromisní, místy až s thrashovým nádechem a „A.D.D“, taktéž z posledního albového zářezu kapely, střídající poklidné pasáže s drsným moderním power metalem. Po jejím skončení nás dlouhovlasá uvítá s nadšenými slovy chvály, že české publikum je nejhlasitější na jejich turné. Práci za většinu haly však odvádí především nabitý kotel. Za odměnu nám předkládají zatím nejlepší kousek, z druhého alba kapely, na nějž rovněž existuje videoklip a patří vůbec k nejznámějším skladbám kapely. Skvělá skladba se odráží i na pozitivní odezvě publika a kapela sklízí zatím největší ohlas. Osobně se skladbou číslo 7 z koncertního setlistu kapely „Way of life“ můj favorit od Shadowside. Poté přichází na řadu cover legendární vypalovačky „Ace of spades“ od Motorhead. I následující šestý (otvírák z posledního alba, „Gag order“) a sedmý zářez čiší skvělými nápady, skvělými kytarovými riffy, doprovázenými kvalitním headbangingem v podání celé kapely, vyjma bubeníka:) a již skvěle položeným vokálem, jehož zajímavá barva jde nejlépe slyšet v sedmé a pro mě bezkonkurenčně nejlepší „Way of life“, která se mi hluboko zaryla pod kůži a doteď ji nemůžu vydolovat. S osmou skladbou „Angel with horns“, opět na youtube dostupné i v klipové verzi, jakožto jeden z největších hitů kapely, přichází loučení, které mi přijde poměrně vřelé a upřímné a kapela se nadšeně fotí před tleskajícím publikem a prosí, aby kvůli větší efektivitě fotek ještě chvíli zůstaly ruce nahoře.

Gamma ray

  Přichází přestávka, kterou vyplňují Alice in Chains se svým skvělým hitem Man in the box, Kiss a jiní rockový velikáni. Za čtvrt hodiny je vše na pódiu připraveno k nadcházejícímu koncertu. Typický výjev z alb Gamma ray zdobí jeho pozadí a koncert může začít. Již v úvodní „Anywhere in the galaxy“ ze skvělého alba „Powerplant“ přivádí zaplněnou halu do varu. Následuje nakopávající „Mens, martins and machines“ z neméně povedeného alba „Somewhere out in space“,po níž se od pohledu v dobrém rozpoložení hrající Kai Hansen, ostatně jako celá kapela, vítá s publikem a nejspíš chce zápis do Guinessovy knihy rekordů za největší počet užití slova fuck v co nejkratší době. Proslov to není dlouhý. Ostatně o to tady přeci vůbec nejde a tak nám je servírována v pořadí již třetí „The spirit“, jakožto zavírák legendárního, experimentálního alba (v pořadí druhého v historii kapely) „The sign no more“ a následující, velký ohlas budící hymnou taktéž z prvního období kapely, s Ralphem Scheepersem za mikrofonem, coverem od Birth control, „Gamma ray“. V ní dochází k menšímu zvukovému zaškobrtnutí, ale nic velkého. Energie, která ze všech členů kapely čiší, to ovšem přebíjí. Po jejím konci mluví Kai o novém albu a doporučuje všem zájemcům ke koupi. Co jiného může nyní následovat než ochutnávka z něj „Master of confusion“ s úžasným kytarovým tandemem v sólovém kytarovém partu. Co však přišlo po ní, to byl čirý uragán z pekel. Další ochutnávka z nového alba v podobě syrové speed metalové ultra jízdy, ala „Walls of jerichoEmpire of undead", jež má být otvírákem nového alba kapely. Už teď patří mezi moje oblíbené kusy. Ještě více jsem ovšem u vytržení z následující epické, asi nejlepší skladby dnešního koncertního setu Gamma ray, s úchvatným baladickým začátkem a skvělou kytarovou prací a hlavně bezchybnými a chytlavými Hansenovými vokálními party, vydatně epické dílko v podobě skladby „Empathy“, jakožto úvodního zářezu ze zatím posledního alba „To the metal“ (2010). Z něho hned, po poděkování Praze za vítečnou atmosféru, zazněla další skvělá záležitost, vypalovačka „Rise“. Po ní přichází všem dobře známá kytarová vyhrávka, blíží se Helloween, konkrétně jeden z jejich největších hitů, „Future World“, zvedají se ruce snad i těm, kdo je nemají, celou halou proudí neskutečné nadšení a pozitivní nálada. Po ní nasazují další kalibr, koncertní halekačku „To the metal“, kterou si podle mě však mohl Kai a spol. odpustit. Na její místo bych měl nejméně patnáct dalších skvělých kusů. Ale asi jsem sám, kdo není zrovna u vytržení, a tak si protesty nechám sem a skanduju s davem „singing „hail“ to the metal!... Blíží se však konec času vyhrazenému pro koncert a kapela po krátké rozlučce mizí v backstagy. Všem je ale jasné, že alespoň jeden přídavek přijít ještě musí, takhle vágní zakončení koncertu přeci nebude. A taky ne. Po chvíli jsou všichni zpět, první klávesové, kytarové a basové melodie a všem je jasné, že nadchází čas na skvělou hitovku z alba „Powerplant“ „Send me sign“, perfektní zářez na konec energického a až na jednu drobnou chybičku výborného koncertu, více než perfektní warm up na vrchol večera, znamení, že se blíží „Tykváci“...

Helloween

  Abychom nevychladli v přestávce, kdy se musí doladit vše potřebné na pódiu pro vystoupení Helloween je do našich uší ládován ten největší výkvět rockového světa, vygradovaný s AC/DC, po nichž se zhasínají světla, hudba přestává hrát a Helloween vstupují na scénu s intrem v podobě skladby „Wanna be god“ z nejnovějšího alba, zhruba po dvou minutách padá maskovaná síť kryjící zadní část pódia a do haly se chrlí první tóny jednoho z nejlepších záseků na posledním albu, „Nabatea“, zpomalit? Nepřipadá v úvahu, naopak na křídlech orla se ultrarychle proletíme v následující „Eagyl fly free“, kde Dani Löble doslava drtí svoji bicí soupravu. Andi Deris taktéž vynikající, rozdávající úsměvy na všechny strany a po vzoru frontmana kapely Kiss, Gena Simmonse, jehož profil s pověstně předlouhým vyplazeným jazykem má Andi Deris vytisknutý na triku, vyplazuje jazyk, energie a dobrá nálada mu nechybí, ostatně jako všem, koncert si užívají a hala je v extázi.

  Z té mě ale vytrhne poněkud fádní první část sóla (oproti originálu) v podání Sashy Gerstnera, ani druhá část v podání Weiketha to však nezachrání. První zaváhání, první malé mínus. Uvidíme, co bude dále. Po „Eagle fly free“ přichází na řadu přivítání a poděkování, že mohou být opět v krásné Praze. Dlouhé proslovy se nekonají a jdeme opět do vod posledního albového počinu „Straight out of hell“ a stejnojmennou skladbou z něj, následovanou oblíbeným koncertním zářezem z předchozího alba „7 sinners“ „Where the sinners go“. Mezi ním a sedmým návratem do starých časů a druhého alba s Andi Derisem za mikrofonem „The time of the oath“ a velkým hitem z něj „Steel tormenter“, proložili „Tykve“ opět novinkou, tentokrát „Waiting for the thunder“, ve kterém se moje sluchovody již kochaly kytarovým tandemem Weikath/Gerstner. Jen škoda, že svůj part neupravili a víc neprodloužili, byl bych šťasten.

  Po zmiňované „Steel tomentor" přichází na řadu bubenický šoumen Dani se svým vystoupením, které nemohlo nechat nikoho klidného. Teatrální, ale veselý způsob hraní navnadil halu na pokračování, skvělý warm na druhou půli koncertu. Dani ukázal, že je světová extratřída. Na řadu přichází "I´m alive", jeden z vrcholů koncertu, skvělá jízda z I. dílu Keeperů, precizně zahraná, i když na jejím konci jde poznat, že největší výšky Andi Deris vyzpívat nemůže, tak nechává chytře zpívat kotel. Bohužel poté, dle mého názoru nevhodně zvolené pokračování s „Live now“, kterou jsem již v recenzi označil za nejméně povedenou skladbu alba. Proto asi nikoho z vás nepřekvapí, že ani teď neskáču zrovna radostí z jejího nasazení do koncertního set listu. Nemůžu si pomoci, ale pro mě jednoznačný přehmat, navíc za tak skvělou jízdu, jako je I´m alive…Přesto musím uznat, že naživo je skladba mnohem lepší než ve studiovém podání, což je asi dáno i perfektní prací s publikem během ní, kdy si rozdělil Andi lidi na ploše do dvou částí a jedna měla zpívat klasické „óó óo“:) a druhá „Live now“, přičemž posléze úkoly každé straně proměnil, po výstižném ocenění zapojení snad všech lidí na ploše „You are fucking crazy“ se mohlo zvolnit.

  Na řadu přišla jedna z povinných balad, tentokrát ne legendární „Forever and one“ nebo „ A tale that wasnt right“ (která hrála v živé verzi s Derisem pouze jako kulisa na cestu domů po skončení koncertu), ale nejnovější „Hold me in your arms“ z pera Sashy Gerstnera. Na řadu přišli i klasické zapalovače. Jedna z dívek napravo ode mě však až nebezpečně blízko „šermovala“ zapalovačem za hlavou před ní stojícího muže, jenž byl opravdu jen pár milimetrů od toho, aby se mu romantické chvíle změnily v peklo na jeho kučeravé hlavě:) V následující baladické hitovce „If i could fly“ si pro změnu chlápek po mojí právě ruce snad chce vytleskat dlaně z rukou, jak vehementně jimi plácá o sebe na svou pravděpodobně oblíbenou skladbu. I já s ní mám spojená léta puberty, kdy mi v letních týdnech roku 2000 sloužila jako předtréninková forma správného naladění na vydávání těch nejlepších sportovních výkonů.

   Plouživých a baladických rytmů však již bylo dost a s dvanáctou pekelnou „Hell was made in heaven“ se ocitáme na poli čistého speed metalu, balzám na uši, skvělá věc, kterou umocňuje další stálice setlistu kapely a jeden z jejich vůbec největších hitů, chytlavá „Power“ z alba „The time of the oath“. Po ní následuje malá přestávka a po vytouženém vyvolávání kapely nová porce, začínající skladbou „Are you metal“, která nepatří v mém žebříčku mezi zrovna ty oblíbené kousky, nemůžu si pomoci. Takže je mi poměrně líto, že kapela nezařadila místo ní nějaký kus z alb „Masters of the ring“ nebo opusu „Better than raw“. Škoda, dnes se nedočkám. Tak se alespoň kochám pohledem na Weikathovu úchvatnou modrou „véčkovou“ kytaru s typicky helloweenskými kresbami. Tu tak mít doma! I když bych na ní neuměl zahrát ani akord…:) „Dr.Stein“ tomu však v zápětí po hudební stránce vylepšuje reputaci, publikum je opět ve varu, skvělá atmosféra je i na pódiu, kde Sasha dovádí s trsátky a hází je po zbylých členech, trošku mu zatrne, když pak na Weikathově místě zjistí, že se už na stojanu na mikrofon žádné jiné trsátko nenachází a tak musí hrát několik vteřin bez něj, než získá opět nové.

   Koncert se však pomalu schyluje ke konci a nastává druhá a poslední pauza, tentokráte ještě o něco delší, aby se napětí v hale ještě umocnilo, ač je každému, byť i jen trochu uvažujícímu fanouškovi jasné, že nějaký ten přídavek rozhodně ještě dostaneme. A ne ledajaký, vždyť musí konečně dorazit Kai a taky že ano! Na řadu přichází tzv. 3 v jednom, legendární kousky z prvního období kapely – Halloween/How many tears/Heavy metal (Is the law), jsem nadšen a všechny dosavadní mínusy jsou zapomenuty. První dvě skladby, jako jedny z mých největších favoritů od této kapely vůbec. Srdce plesá a div nevyskočí, když třetí v pořadí „Heavy metal“ začne zpívat sám Kai, historie ožívá. V závěrečné pasáži u skladby „Halloween“ Andi opět nestačí, ale je mi to fuk, Michael je sice jen jeden, Andi je však šouman a i přes menší hlasový rozsah, oproti Michaelovi, taktéž skvělý zpěvák.

  Konec se nezadržitelně blíží, a na řadu přichází závěrečné poznávací znamení kapely, jejich nejslavnější píseň „I want out“, to se do celého hudebního ansáblu přidávají ještě zbylí členové Gammy ray. Většina z nich si pokuřuje a je evidentně ve skvělé náladě. Kai si odkládá cigaretu mezi struny Sashovi kytary, pozadu nezůstává ani kytarista Henjo Richter, Michael Weikath už má za sebou kolem půl krabičky, reklama na tabák v přímém přenosu. Koncert zakončený v úžasné atmosféře, poslední fotky před vydatným aplausem publika a Helloween s nadšením opouštějí pódium. Jako poslední showmen Dani Löble s paličkami a činelou, které si žádaly přední řady.

  Vlak mi samozřejmě ujel přesně ve chvíli, kdy koncert končil, jako kdyby to dělali Helloween naschvál, stalo se mi to již před avizovanými 2 lety. Ale co bych pro kapelu, která mě přivedla do světa metalu neudělal. Vydávám se směr noční a promrzlé pražské centrum. Jdu pěšky, abych si ukrátil pár chvil, kolem Staroměstského náměstí hledám vhodný flek k ukotvení svého promrzlého těla. Asi po hodině od konce koncertu nacházím útulný Beer bar s převážně mezinárodním obsazením a bezedným výběrem piv. Jakožto fanoušek „Krkonošských pohádek“ si žádám o Krakonoše a s ozvěnou Helloween a Gamma Ray v uších jdu pomalu sepisovat moji reportáž…

25. 3. 2013
3097

Komentáře