Death Angel – The Dreams call for blood (2013) | Rockem.cz

Death Angel – The Dreams call for blood (2013)

zdroj: 
http://www.metal-archives.com/bands/Death_Angel/179

To, co se letos hrubě nepodařilo thrash metalovým velikánům a členům slavné Big 4, kapele Megadeth, ač se na něm paradoxně objevuje dle mého názoru jedna z jejich vůbec nejlepších skladeb „Forget to remember“, jakožto jakási kombinace alb „Youthanasia“ a „Cryptic writings“, může nahradit další thrashová legenda, američtí veteráni Death Angel. 

Death Angel zatím vyložený propadák nestvořili, ale nutno dodat, že dlouho absentovali a letošní deska je jejich v pořadí teprve sedmá, a to uplynulo od jejich prvního počinu již úctyhodných 26 let.

Tak opět neuplynuly ani 2 týdny a příznivci kytarové hudby, obzvláště ti zaměření na tvrdší styly mohou bystřit svoje smysly, neboť thrash metalový pionýři z kalifornského San Franciska, čili kapela z proslulé Bay area, vydali počátkem října svoje novinkové album, v pořadí již sedmé, a svoje 4. v reunionovém období, čili od znovuobnovení skupiny v roce 2001, po 11 letech absence. I když pro většinu členů kapely byla tato absence vyplněna muzicírováním s jejich vedlejším projektem „The Organization“, pro zpěváka Death Angel, Marka Oseguedu to však neplatilo. Po svém návratu se ale ukázalo, že další z metalových velikánů let 80. dokázali zastavit čas a přijít i po tolika letech s úchvatným, čerstvým materiálem, ač nasáklým nostalgií zlatých osmdesátek. Stále to ovšem nebylo tolik, aby se postavili na smetiště karikatur sebe samých.

  Každé z jejich 3. alb v novém období se honosí velkou kvalitou materiálu, především druhá deska „Killing season“ (2008). Na zatím posledním albu „Relentless retribution“ (2010), byla v českých luzích a hájích kapela obviněna z přílišného sentimentalismu a příklonu do svých raných let, ač nutno podotknout, že na velkém počtu recenzí zahraničního ražení tomu bylo naopak a album bylo vyzdviženo, jako jedno z jejich nejlepších. Tak, a babo raď?! Dle mého názoru se přikláním k názoru zahraničních recenzentů a albu považuji za velice kvalitní… O to delší a napínavější bylo čekání na nový počin kalifornských thrash metalových legend. O tom, zda se čekání vyplatilo a zda se podařilo ze zadní sedačky turné busu, jak se přiznal ke svému oblíbenému a tradičnímu způsobu psaní nového materiálu jeden ze zakladatelů, hlavní skladatel kapely a kytarista Rob Cavestany, sepsat kvalitní opus, se pokusím nastínit v následujících řádcích.

   Nu, jak bych tedy začal? Možná by stačilo úplně kratičké a výstižné vyjádření, je to nářez, ako prasca!:)) - nekompromisní, syrový, naturalistický thrash metal s prvky power metalu ala Iced Earth jako bonusem, drtivými riffy, pořádně nasraným Markem Oseguedou za mikrofonem (není se čemu divit, už i obal alba nasvědčuje podle kytaristy, že vlci hrozivě cenící svoje čelisti na jeho přední straně jsou převtělení Death Angel, kteří stojí proti celému světu), doplňovaným vynikajícími sbory, to vše zabalené do krystalicky čistého zvukového hávu, jak současná technika bez problému dokáže. Kapela řádí, jako kdyby klukům bylo dvacet, právě začínali a energie z alba jen sálá. Však se není čemu divit, a stará garda, obklopená řadou mladých kapel, rvoucích se o své místo na slunci, musí ukázat, že do starého železa rozhodně ještě nepatří a je připravena měřit se s konkurencí, případně ji úplně vymazat, což se paradoxně často starým harcovníkům typu Death Angel, Heathen atd. daří neskonale.

  Otázkou zůstává, kde by tatko kapela byla, kdyby na 11 let nepřerušila svoji činnost. Vždyť v roce 1990 svým třetím počinem "Act III" defacto přeběhla dobu, což se jí možná paradoxně vymstilo, a tato parádní fošna, jednoznačně nejlepší zářez v jejich diskografii zůstal nepochopen, nebo vyšel ve špatném období. Nadčasová klasika a brilantní ukázka pestrosti metalové hudby, ověnčená svěží produkcí.

Každopádně se vrátila zpět na metalová pódia a rozhodně nepatří do starého železa, jak předvedla na předhozích albech, vysoc nastavenou laťku si californští harcovníci drží od prvních tńů úvodního fláku "Left for dead", kdy po jakési plminutové temné, akustické předehře na nás kapela vrchlí ďábelskou smršť drtivých riffů a Osgueda doslova plive oheň.

Úchvatný rozjezd v podobě povedeného otvíráku sice krapet přibrzdí hned nsáledující "Son of the morning", jakožto druhý nejslabší kousek na celém albu, ale vše je vynahrazeno ihned v zápětí s hymnickou a chytlavou "Fallen", která se jenoznačně řadí mezi to nejlepší, co se na novince objevilo, dle mého názoru vůbec nejlepší kousek celého alba. V titulní skladbě alba "The dreams call for blood" pak najdeme přesně ty prvky, které každý fanoušek tvrdé kytarové muziky vyžaduje. Kapela zde zní jako směska Slayer a Iced Earth.  V rychlých mezidobích jako Slayer, ve štěkaném refrénu, doplněném o květnaté melodie zase jako Iced earth, vrcholem je pak krásné, tajemné sólo, plné ďábelských melodií.

Kapela funguje jako tým, ve kterém zůstává nejen bez změny v sestavě také jejich producent Jason Suecof. Album v podstatě svým obalem navazuje na to předchozí, až na to, že teď se vlci navzájem nežerou, ale stojí pevně na zemi, na svých nohou a zahaleni beránčího roucha spolupracují proti mnohem silnějšímu nepříteli, který nezabíjí jen z hladu, ale pro potěšení, člověku. Album je ne nepodobné kolegům z thrashové branže Testament a jejich zatím poslednímu albu „Dark roots of earth“ (2012). „Caster of shame“ je asi nejvíce moderně znějící skladba z alba, s neuvěřitelnou energii vzlétajícího air busu a připomínající moderní mladé metalcorové smečky typu Bullet for my valentine. Úžasně znějící, svěží song. Album jednoznačně dokazuje, že kapela neztratila ani špetku ze své výkonnosti z raných dob. V jejich skladbách se objevuje vše, od klasických old school thrash metalových prvků, po progress, funky prvky, až k moderním corovým záležitostem. Právě ony funky a groove výstřelky byly to, co kapelu na druhém a třetím albu odlišovaly od většiny ze zbytku thrash metalového spektra, společně s pár dalšími kapelami, jako například Mordred nebo britští Ignorance. Pravdou však zůstává, že na nejnovějším albu kapela vsadila především na drtivé thrashové prvky. Hravá funky místa jsou povětšinou pryč, ubylo melodiky. Mark zní více jedovatě a agresivněji než obvykle, přesto je zde rukupis kapely zachován a proudí v každí písni.

Drtivá rytmika, skvělé riffy, prvtotřídní vokály, doplňované sbory. To vše ještě graduje v následující, skoro až grindové "Succubus", která však postrádá nosnější motiv a tvrdost zde hraje hlavní prim, což je už celé skladbě jedině naškodu, jelikož jakoby splývá bez výraznějších motivů.

 To samé ale nemůžeme říct o "Execution", jakožto jakési akustické, progresivně laděné předehře k super smršti „Don´t save me“ trochu ve stylu mých oblíbenců z Anthrax. Avšak i "Don´t save me" nepostrádá, narozdíl od předešlé "Succubus" dávku originality a potřebné chytlavosti, která skladbě přidá na snadnější rozeznatelnosti.

Poté však již přichází na řadu jakási nemastná neslaná „Detonate“, o které ani za několik poslechů stále nevím, co si myslet. Jednoznačně však se zmiňovanou "Son of the morning" nejslabší kousek na albu.

Vše je ovšem rychle zažehnáno v následující, extrémě chytlavé "Empty", taktéž s náznaky inspirace v posledním zářezu New Yorských Anthrax, především v refrenových partech. Nejspíš byl Rob Cavestana ovlivněn společným turné s legendarní New Yorskou smečkou.

V závěrečné „Territorial instinct“ , jež tvoří s „Bloodlust“ jeden celek, do nejdelšího počinu na albu, můžeme v podstatě spatřit náladový, epický flák, jak je příznačné pro závěry alba, a jednu z nejlepších písní na celém albu vůbec. "Bloodlust" je střednětempová, hutná a temná skladba, která jakoby ve svých refrénových pasážích nasávala ducha starých Sabbathů s Ozzym. Skladba sebou nese pravděpodobně nejlepší Oseguedův pěvecký výkon na albu.

A stejně jako například Heathen neztratili ani Death Angel svůj rukopis, který si kapela bedlivě střeží a udržuje na každém albu a posluchačům tak umožňuje snadno a rychle kapelu rozpoznat. Thrasový fanoušci si musí po tomto nekompromisním výprasku doslova chrochtat blahem. Šest absolutně geniálních zářezů, které by zasloužily čistě stoprocentní hodnocení. Je to dost, nebo málo? To už nechám na vás. Pro mě však velice kvalitní album, které vás při poslechu nadchne, doslova chytne za koule a pořádně nakope zadek. Nadšeně si chrochtám.

Hodnocení: 85%

Highlights: Fallen, The dream calls for blood, Execution-Don´t save me, Left for dead, Empty, Territorial instinct-Blodlust

17. 10. 2013
1499

Komentáře