Rockem.cz

napsáno: 5. 2. 2011

Legendární kytarový mág s germánskou krví Axel Rudi Pell opět zahrál v ČR, tentokrát v pražském klubu Abaton.

zdroj: axel-rudi-pell.de

Galerie k článku

Po měsíci a půl sedím opět ve vlaku směr Praha, natěšený na pořádnou porci klasického metalu, v podání kapely legendárního kytarového mága s germánskou krví Axela Rudiho Pella a jeho mezinárodního, americko – německého, tělesa, jenž poctilo hlavní město naší republiky za účelem propagace své poslední desky „The Crest“ (2010), k jejímuž vzniku se váže jedna velká zajímavost, neboť vznikala, díky moderním vymoženostem, přes internet, díky kterému se mohli Axel (žijící v Německu) se zpěvákem Johnnym Gioelim (žijícím v USA) domluvit, přes Skype, na její tvorbě a Johnny následně poslat své nazpívané party Axelovi k závěrečné mixáži alba. Zároveň jsem však také naplněn obavami, zda nepotkám nymfomanku zahraničního původu, která mě málem, po velkých  peripetiích na pražském Hlavním nádraží, jeho okolí a na závěr v taxíku, připravila o prosincový koncert kapely Helloween, s předkapelami Citron a Stratovarius (který byl mimochodem excelentní!). Nu, dál raději tento zážitek rozebírat nebudu a nechám prostor pro vaši případnou fantazii. Navíc se nenacházíme v rubrice „Trapasy“ jistých bulvárních plátků, či webů a zároveň tuším, že jste nenavštívili tyto stránky za účelem četby příhod ze života cizích joudů, nýbrž za účelem přečíst si reportáž (případně pokus o ní:-) na koncert, který jste, z jakýkoliv důvodů, vy sami prožít nemohli. Takže zpět k jádru věci.

   Moje obavy se tedy nakonec nenaplnily (naštěstí) a já tak mohl s větším klidem než minule dojet „šalinou“ na místo konání v klubu Abaton a v klidu a pohodě se, ještě s několika desítkami dalších nedočkavců, „pokochat“ jeho venkovním vzezřením a značně depresivním  továrenským okolím, a nechat do sebe proniknout výživný několikastupňový mráz, jelikož páni pořadatelé si dávali načas. Jen tak pro „zajímavost“, mezi čekajícími se nacházel jeden zábavný pán  v tričku a bermudách, který má nejspíše výživnost pražského mrazu obzvláště rád. Nebo nechtěl zbytečně utrácet za šatnu? Toť otázka, která zůstane zahalena tajemstvím. Nudné chvíle v zástupu nedočkavců mi zpestřovala ještě banda starších rockových harcovníků, jenž se nazývali všemožně, jen ne svými jmény a jejichž jeden člen měl pod kůží více promile alkoholu než by si sám přál a než je zdrávo pro vydávání srozumitelných vět, a tak se zmohl jen na vydávání všemožných skřeků a lepení se na pár stojící vedle mě. V 19 hodin se ale brány „pevnosti“ přeci jen otevřely a po několika minutách už první příznivci tvrdé rockové hudby stoupali po schodišti vzhůru do prvního poschodí, kde se nacházelo ono místo konání, sál klubu Abaton.

   Oproti koncertu Helloween, či jiných větších hudebních akcí, zde nebylo problém vybrat si nějaký super flek, pokud není člověk „labužník“ a nepřijíždí jen na hlavní akvizice večera. Avšak i pro takové osoby nepředstavovaly prostory  klubu větší problém, neboť zde kvůli jeho rozměrům  byl perfektní výhled prakticky z každého místa a šlo tudíž spíše o to, aby jeho tělesná schránka neměla velikost přibližně pod 165cm. V takových případech bohužel ani klub Abaton nenabízí mnoho řešení, snad jen vyšplhat se ještě o patro výše a zkusit štěstí na balkónku, který vede po celém obvodu prostor dolního hlediště a  na němž se nacházela jen 1 řada lidí opírající se o zábradlí a pro pár šťastlivců a lidí trpících přílišnou leností nebo artrózou i pár míst k sezení na lavičkách. Kapacita klubu má dle mého názoru několik stovek míst, maximálně něco málo přes tisíc (přesnou kapacitu se mi nikde zjistit nepodařilo). Ať tak nebo tak, moje já nebylo na takovéto prostory, z důvodu návštěv spíše větších koncertů, či festivalů zvyklé a tak jsem si ve frontě na pivo (bohužel jen 10 stupňovéJ ) říkal, zda jsem neudělal chybu a neměl si počkat na něco velkokapacitního.

Předkapela: PowerWorld

  Avšak brzy po 20. hodině se moje obavy a neznalost těchto menších koncertů ukázaly jako absolutně scestné a po pár minutách, následujících po drtivém nastoupení předskokanů, v podobě německých PowerWorld, na místě přibližně 2 metry od pódia (asi 4 řada), se rozplynuly jako pára nad hrncem. Němečtí melodičtí power metalisté totiž vzali úkol rozžhavit publikum do červena zcela vážně, precizně a zodpovědně. A od prvních úderů do bicích, hrábnutí do strunných nástrojů a vydání vokálních linek, to dávali publiku jasně najevo. Setlist kapely se opíral pouze o jejich druhé a zatím poslední album „Human parasite“, vydané v loňském roce a zdejším koncertem propagované. Důvod, že se v jejich repertoáru neobjevily kousky z první desky, byl ten, že kapela disponuje novým zpěvákem s jinými hlasovými dispozicemi a tak se soustředili na materiál, který s nimi nahrál a který je méně power metalový a více říznutý hard rockem, což ovšem není vůbec na škodu a myslím si, že druhé CD kapely je ještě lepší nežli debut a skvělé pecky jako titulní „Cleansed by fire“, „Time will change“ nebo „Evil in me“ jsou toho jasným důkazem. Mimochodem zpěvákem není nikdo jiný než starý harcovník a perfektní vokalista Andrew "Mac" McDermott, znamý již z kapel Sargant Fury, britských Threshold nebo Yargos a svým stylem se podobá zpěvu Johnny Gioeliho . Takže o zhoršení kvalit na pěveckém postu nemůže být ani řeči. Co se ostatních členů PowerWorld týče, ve zkušenostech za svým novým zpěvákem v ničem nezaostávali. Zakladatel kapely, basák, vynikající svým doslova indiánským vzezřením, Iker Ersin totiž působil například v kapele bubeníka Dana Zimmermanna (také Gamma Ray) Freedom Call (již od jejího založení v roce 1998). Bicmen Achim Keller působil v kapele Victory a dokonce dělal mastering prvního alba PowerWorld a při koncertě mě zaujal jeho šibalský pohled do publika, který zvládal i za rychlého bubnování do svých velice stylových „škopků“ vyzdobených lebkami. Kytarista Barish Kepic je zase známý ze svého dlouholetého působení v hard rockové kapele Jaded Heart, jejímž lídrem není nikdo jiný, než skvělý vokalista Michael Bormann. Kapela představena a nyní zpět do víru dění. „Mac“ s blonďatým přelivem, alá „Axel“ (čehož si nadšeně všímá jedna z přítomných dam „rockerek“ a se smíchem dodává, že si už myslela, že přichází onen kytarový mág), navíc velice dobře komunikoval s publikem a kladné reakce na sebe nenechaly dlouho čekat a zdvižených rukou neustále přibývalo, což vykouzlilo šibalský úsměv a oheň v očích i samotnému „Macovi“, který chválou na český fans vskutku nešetřil a ve svých „chvalozpěvech“ okořeněnými různými formami slova Fuck, dodával svému potěšení na důrazu a vše umocňoval pomyslným smekáním klobouku. Přibližně po hodině jejich vystoupení, jenž bylo vskutku šťavnatým a kvalitním předkrmem před hlavními hvězdami večera, končí a po krátké děkovačce a společném zapózování pro objektivy fotoaparátů a kamer kapela bez přídavku mizí v útrobách budovy, jelikož se vše musí řádně nachystat na velitelský čas, 21:30, kdy nastane onen vytoužený okamžik pro zaplněný a již nedočkavý Abaton.

Hlavní akvizice večera: AXEL RUDI PELL

   Čekání na onu chvíli si většina lidí překvapivě nekrátí stáním fronty na chmelový nektar, neboť si chtějí podržet svá dobře vybraná místa. Ani já nejsem výjimkou, smiřuju se pouze s jedním půlitrem hořkého moku, koupeným ještě před vystoupením PowerWorld, neboť jsem na koncertě sám jak v plotě kůl, a tudíž by mi případné velké, alkoholické choutky mohly způsobit trvalou ztrátu mého místa (o smyslech ani nemluvě:-) , s kterým jsem byl nadmíru spokojen, a proto jsem nepokoušel bohyni Fortunu, s kterou se nemáme nejspíš příliš v lásce…:-) Tak se tedy rozhoduji, společně s většinou ostatních, krátit si volnou chvíli sledováním bedňáků a techniků, jež připravují pódium a ladí nástroje, a doufat, že mě místo budvarské desítky, „napojí“ pořádně řízný melodický metal v podání hlavních hvězd večera.

  Půl desátá se konečně blíží a atmosféra v klubu začíná houstnout. Ta se ještě umocňuje, když někteří z publika zahlídnou u vchodu na pódium členy kapely, „tajně“ nahlížející do sálu. Publikum začíná skandovat (a rozhodně ne naposled) „Axel“, „Axel“ a kapela, zatím ještě bez Johnnyho, vyráží na pódium a spouští show. Johnny se zatím v prostoru mezi pódiem a útrobami budovy zdraví s fanoušky, stojícími poblíž, a v na první pohled dobré náladě (jak je u něho ostatně stále zvykem), všemožně poskakuje a nabuzuje se na vystoupení, čímž ve mně evokuje dojem boxera rozcvičujícího se na zápas. Po několika desítkách sekund i on, startuje a jako střela vyráží na pódium. Show může začít.

   To co následně začíná, mě absolutně dostává do kolen a jen nevěřícně zírám s jakou energií a entuziasmem Johnny lítá po malém pódiu, podáním ruky, či tlesknutím se zdraví s zdraví s fanoušky, tu začne jakoby boxovat, tu zase skákat, za chvíli se zase rozhodne „doprovodit“ Axela na imaginární kytaru, a při tom všem dovádění, vždy jen tak-tak, míjí své spoluhráče, jejich nástroje, stojany na mikrofony, či se zastavuje doslova pár milimetrů od kraje pódia, čímž si během několika málo chvil absolutně omotává celý sál kolem prstu. To vše za neuvěřitelně čistého a pronikavého zpěvu, který je na fous stejný, jako na studiových deskách, sic zpočátku trošku utlumený, ale během 2 skladeb i tento maličký zádrhel zvukaři napravují. Ale během koncertu ještě pár problémů přeci jen způsobí, především basákovi Walkeru Krawczakovi, který si gesty párkrát stěžoval na málo výrazný zvuk svého nástroje a Johnny v jedné z balad, nádherné „Glory Night“, z posledního alba „The Crest“ (2010), toužil po ještě větším zvýraznění svého hlasu. To vše byly ovšem jen maličké drobnosti, které byly rychle odstraněny a i tak se nijak, alespoň v mém případě, nepromítly do jinak absolutně úžasného koncertu.

  Po úvodní „pecce“, zahřátý a vtipem sršící Johnny, uvítal všechny v sále na „soukromé párty Axela Rudiho Pella“ a mohlo se začít znovu, tentokrát šlapavou skladbou „Devil zone“, z nejnovějšího alba skupiny, z kterého se v playlistu koncertu objevilo samozřejmě nejvíce skladeb, jako ještě „Too late“, již zmiňovaná balada „Glory night“ nebo "Dreaming dead", která byla součástí tzv. Medley (=jakési směsi několika písní), společně s „Tales of the crown“, proloženou jakýmsi intermezzem v podobě „zeppelinovské“  „Whole lotta love“. Cover pužila kapela ještě jeden, a to v podobě slavné balady „The Temple of the king“, kapely Rainbow, jejíž zakladatel Ritchie Blackmore je Axelovým velkým vzorem. Objevily se samozřejmě i skladby ze starších alb kapely, jako skvělá „Mystica“ (2006) nebo dva bombastické fláky, jak stvořený pro živé hraní „Strong as a rock“ (2004) a „Carousel“ (2008), které dávají Johnymu ještě větší možnosti ukázat fanouškům na koncertech svoje pěvecké umění a hlavně obrovský talent pro komunikaci s publikem, která je stejně jako jeho zpěv famózní a bezchybná. Ani jednu část poskakujícícho a nažhaveného davu nenechal na holičkách a všem se snažil věnovat a „zapózovat“ do fotoaparátů a kamer. Nejlépe na tom byla, jak je zvykem 1. řada, ve které během koncertu několika lidem nabídl, ať zapějí do jeho mikrofonu, včetně jedné blonďaté fanynky, které v průběhu večera několikrát zazpíval přímo do jejích očí, čímž ji pravděpodobně dostal do „sedmého nebe“, avšak krátce na to jí, se svým pověstným humorem a šibalským úsměvem, mikrofon rychle vzal, protože prý zpívá jak Lady Gaga.

 Samozřejmě že nemohly chybět ani sólo vstupy některých členů kapely, takže jsme se postupně dočkaly již tradičně bezchybného sóla, šéfa celého uskupení, Axela Rudiho Pela, absolutně famózního bubeníka Mika Terrany (ten má ve svých 51 letech obdivuhodnou fyzičku), který svým bombastickým, více jak 5 minut dlouhým vystoupením, na jehož začátku si při bubnování ještě stíhal točit paličkami jako mažoretka, a ve kterém na konci bubnoval do připravené znělky z vojenského marše, doslova rozsekal nejen mě, ale troufám si tvrdit všechny přítomné a klavesáka, alias „šreka“, jak ho celý koncert se smíchem nazýval jeden z fanoušků stojící vedle mě, Ferdy Doernberga, který nás, svým jemným, bezchybným, procítěným a skoro až klasickým hraním na klávesy, přenesl spíše na půdu opery, což neberu jako zápor, ale jako velice zajímavou vsuvku, za kterou samozřejmě po právu sklidil aplaus.

  Společně si pak kapela přibližně v půli koncertu vystřihla neplánovaný (alespoň podle častých pohledů Axela, vyhlížejícího opožděného zpěváka) asi 2 minutový jam (improvizaci), když se Johny zdržel mimo pódium, z kterého občas, během delších instrumentálních pasáží, odbíhal. Ani to mi ovšem nepokazilo jinak skvělý dojem z vítečného a živelného koncertu, spíše mi tato neplánovaná vsuvka vykouzlila úsměv na tváři a ukázala, že jsou to profesionálové každým coulem, kteří se ničím jen tak nenechají rozhodit a plynule, bez pauz a obstrukcí, pokračují v hraní dále.

  Přibližně 20 minut před 11 hodinou se kapela rozloučila s nažhaveným a řádně rozdováděným publikem a odešla do útrob budovy, která se však během chvíle začala mocně otřásat pod sborovým vyvoláváním kapely. Ta po tradiční chvíli napětí "hlas lidu" vyslyšela a vrátila se na pódium s přídavkem v podobě skvostné a epické "Masquerade ball" (2000), po jejíž úctyhodné délce přes 10 minut pódium opustila podruhé. Pár nepříliš bystrých lidí už se sice začalo chystat k odchodu, naštěstí je převýšili ti prozíravější, kteří ihned začali s novým skandováním. Scénář se tedy opakoval, avšak s ještě větší intenzitou. Kapela se tedy ocitá na pódiu podruhé se svým druhým a tentokráte už definitivně posledním (což jde také vyčíst z prvních slov textu skladby, "The show is over"), avšak velice stylovým, svižným a řízným přídavkem, v podání skvělé "koncertovky", "Rock the nation" z alba Mystica (2006). Celý sál si tak naplno, společně se skupinou, užívá poslední pecku tohoto večera po jejímž konci následuje velký aplaus, při kterém tleskají i ti, jež doteť zůstavali spíše "chladnými", což si kapela, seřazená uprostřed pódia, náležitě a musím říct i zaslouženě vychutnává. Po následných nutných rozhozech načiní, typu trsátek a paliček, pár pózách pro kamery a fotoaparáty, definitvně opouští pódium, světla v sále se rozsvicí a "The show is over".

  Co říci závěrem? Škarohlídy a chronické kritiky zrovna nepotěším, neboť moje pocity z koncertu jsou bezvýhradně kladné, ba dokonce fantastické. Snad jediným jakýmsi "zklamáním" tak pro mě bylo to, že jsem se nedočkal mé oblíbené písně „Oceans of time“ a jedné z nejkrásnějších balad od Axela, z jeho prvního společného a stejnojmenného alba s Johnnym Gioelim. A za druhé, že kapela nehrála ještě o "fous" více, než přibližně 1H 30 minut. Ale na druhou stranu to, s jakým elánem a chutí ke koncertu všichni členové přistoupili, a když jsem při závěrečné děkovačce viděl „vyždímaného" bicmena Mika Terranu, který celý koncert hrál jako o život, se stoprocentním nasazením, tak jsem kapele i tyto dvě drobné výtky odpustil a Abaton opouštěl s krásným, hřejivým pocitem, který mě mimochodem za celou cestu zpět domů neopustil, že finance, vynaložené na koncert, šly správným směrem a doba, kterou jsem cestováním z Pardubic na pražský koncert a zpátky strávil, nebyla promrhaným časem, ale krásným zážitkem, na který budu ještě dlouho vzpomínat.

 

autor: Perry8

štítky: Axel Rudi Pell Powerworld Recenze a reportáže reportáž